Následujících pár odstavců rozhodně nelsouží jako podrobný návod k makrofotografii a nedělá reklamu konkrétním výrobcům fotografické techniky uváděním názvů a čísel jednotlivých modelů.
Cílem je stručně se podělit o několik tipů, jak docílit uspokojivého snímku křižáka v jeho přirozeném prostředí.
Na začátku zmiňme minimální výbavu podle nás nutnou k fotografování pavouků v přírodě.
Neobejdeme se bez zrcadlovky či kvalitnějšího systémového kompaktu, makroobjektivu či jiného vhodného objektivu vylepšeného doplňky (makropředsádka, mezikroužky a další), blesku (lépe dát přednost externímu než vestavěnému ve fotoaparátu) a difuzoru.
Málo kdy se nám povede slušná fotografie, budeme-li fotit na automatický režim, kdy expozici (míru osvitu) počítá přístroj za nás.
Doporučujeme tedy přepnout na režim manuální, tedy ISO, clonu, expoziční čas a další parametry upravovat ručně. Citlivost ISO necháváme v naprosté většině případů na hodnotě 100.
Clonu nastavujeme vyšší, tedy okolo f/7 – f/13 (pozor na difrakci – lom světla při nadměrném clonění, což má za následek horší vykreslení kresby), expoziční čas krátký (ku příkladu 1:250 – 1:180, ale pokud máme přístroj podporující vysokorychlostní synchronizaci s externím bleskem, lze i kratší), a to při vysokém osvětlení zpravidla tedy za pomocí blesku.
Proč takové nastavení? Čím větší clonu máme, tím vyšší hloubky ostrosti dosáhneme. Riziko, že bude snímek rozmazaný při pohybu pavouka (například když křižák omotává kořist ulovenou do sítě) či větrném počasí, snížíme krátkým časem. Při velké cloně a krátkém expozičním čase nás ale logicky napadne, že by byl výsledný snímek tmavý.
Proto si nedovedeme představit focení makra bez blesku. S ním nám ale hrozí, že někteří pavouci budou na fotkách přepálení nebo se jim budou výrazně lesknout zadečky. Na eliminaci tohoto nežádoucího jevu máme difuzor. Můžeme si jej zakoupit nebo vyrobit doma. Spoustu návodů najdete na internetu.
Možná Vás napadne otázka, co se stativem? U velkého množství uměleckých makrofotografií to je jistě věc nezbytná. Jenže fotografování křižáků, ale i jiných pavouků, hmyzu a dalších členovců v přírodě připomíná tak trochu střelbu. Zvířátka se rychle pohybují, fouká vítr, každou chvíli narážíme na nové zajímavé objekty. Se stativem by nám vše trvalo déle a spousta okamžiků hodných zachycení by nám unikla.
Zmíněný krátký expoziční čas a blesk nám navíc pomáhá riziko rozmazání výrazně snížit, tedy stativ můžeme ponechat doma.
A kde a s kým začít trénovat? "Modelovým druhem", na kterém se můžeme hodně naučit, je křižák mostní (Larinioides sclopetarius). Důvodů je hned několik. Vyskytuje se často masově na mostech, hrázích, ale i budovách nebo zastávkách veřejné dopravy situovaných poblíž stojaté či tekoucí vody.
Po celou sezonu se můžeme setkat jak s dospělými jedinci obou pohlaví, tak s mláďaty, tedy je možnost zvládnout snímání i malých pavoučků. Nalezneme-li vhodnou kolonii, můžeme trénovat focení několika situací: Křižák sedící v klidu na centrálním políčku sítě, křižák obalující kořist, křižák ve svém úkrytu, hbitě lezoucí samec, stavba sítě atd. To samé pak můžeme zkoušet i v noci. Při nočním focení se prakticky neobejdeme bez silné svítilny, kterou si můžeme následně i objekt nasvěcovat. Jen pozor, někteří pavouci mohou být jen po pár vteřinách vyrušeni a utečou.
Pokud se nám nechce první krůčky k fotografování křižáků podnikat v civilizaci na veřejnosti, nabízí se třeba zahrada u domu. Asi na každé se bude vyskytovat křižák obecný (Araneus diadematus) a křižák podkorní (Nuctenea umbratica), kterého ale lépe zachytíme při nočním svícení. Pokud není zcela slunné počasí, často nalezneme jenom síť a majitel namísto na centrálním políčku číhá v úkrytu poblíž. Nemáme-li nadměrné svědomí, vylákat pavouka na síť můžeme například obětí jedince z říše hmyzu (např. moucha), vždyť se jedná o děj, který v přírodě nastává denně.
Nejčastější je ovšem focení v přírodě. Za některými druhy musíme do hor, za některými na stepi, ale naprostá většina jich žije po celém území bez závislosti na nadmořské výšce a podnebí. Výhodné je vyrazit do terénu ve více lidech. Jednak více očí více vidí, druhak si lze navzájem vypomoci držením větvičky, cloněním větru nebo nasvěcováním. Pokud jdeme za křižáky za své město či vesnici, doporučujeme okraj lesa nebo neposekanou louku. Ideální dobou je prostředek léta a začátek podzimu, kdy se setkáme s velkými křižáky rodu Araneus, zmíněným všudypřítomným křižákem obecným,
křižákem mramorovaným (A. marmoreus) nebo čtyřskvrnným (A. quadratus). Rovněž u nich lze trénovat noční focení, neboť všichni křižáci jsou za tmy aktivní a za soumraku noci vylézají na síť a již večer či časně zrána ji opravují.
Na jaře je zase naopak prostor pro menší křižáky, zdárným příkladem na větvích stromů a keřů je rod Araniella s malými, často horizontálně umístěnými sítěmi, na loukách pak křižák pýřitý (Agalenatea redii) nebo mláďata křižáka skvostného (Aculepeira ceropegia) dospívajícího od května.
Toto je popis naší strategie snímání křižáků v přírodě. Podrobnější návody makrofotografie najdete ve fotografické literatuře nebo na internetu.
Text sepsal K. Rückl, s úpravami pomohl P. Beneš.
© Araneidae-cz